Jdi na obsah Jdi na menu
 

25. 7. 2017

Proč nemáme národní parky jako v Rumunsku?

 

Často se k mým uším dostává kritika českých národních parků. Některým se nelíbí stav přírody, jiným zas způsob správy národního parku, který neumožňuje očekávané formy zábavy nebo podnikání. Nespokojenost s našimi národními parky je velká a těžko říct, jestli k tomu přispívá víc slabá komunikace správ s médii, média samotná nebo činorodost některých politiků s ambicemi manipulovat s veřejným míněním. Výsledkem je, že nejčastěji jsou z tohoto nežádoucího stavu viněni "zelení".

p1010200.jpg

 

Zelená barvoslepost

Nikdy mi není jasné, a odpovědi se mi ani dotazem nedostává, kdo jsou to ti mnohými nenávidění "zelení". Jsou to lidé ze správy národních parků, zástupci ekologicky profilovaných politických stran, dobrovolníci (neodborníci) v různých neziskových organizacích nebo odborně vzdělaní experti na problematiku ochrany životního prostředí, přírody či krajiny? Pestrost zelených je velká a je důležité při kritice říct přesně, kterému odstínu zelené vlastně náleží. Jinak je další seriózní debata nemožná.

 

Rumunsko versus Česko

Občas slyším velkou chválu na národní parky v Rumunsku těmi, kdo je navštívili. Po bližším zkoumání toto nadšení chápu. Jedná se horské parky porovnávané s našimi Krkonošemi a Šumavou. V Rumunsku jsou čeští návštěvníci hlavně překvapeni, že se v nejcennějších partiích na horských hřebetech a temenech hor běžně pase dobytek, jsou tu salaše, návštěvníci si v harmonické krajině udržované rukou člověka mohou koupit chutný sýr a zakusit další pohostinnost zdejších Karpat. Největším překvapením je ovšem volné kempování. Když v Krkonoších vystoupáme do vrcholových partií, čekají nás zákazy vstupu, příroda bez "hezkých" hospodářských zvířat a bez pasteveckého občerstvení za rozumné peníze. K tomu nás ještě může pohoršovat pohled na zarostlé nepasené louky nebo na skupinku uschlých stromů, které podlehly tvrdé zimě nebo teplému kůrovcovému létu.

Podle Wikipedie je v Rumunsku nějakých 14 národních parků o celkové ploše 8960 km2 (tj. 3,8 % rozlohy země). V Česku máme 4 národní parky s plochou 1195 km2 (tj. 1,5 % rozlohy země). Mimochodem, hustota obyvatel v Česku je 133 ob./km2, zatímco v Rumunsku je to 82 ob./km2. Rumunsko je navíc třikrát větší než Česko. Tlak místních obyvatel na přírodu je tak mnohem menší a turisté se nekoncentrují kolem jedné "Sněžky" nebo u jednoho "pramene Labe".

 

Problémy z minulosti

První rezervace za účelem ochrany přírody zakládaly na našem území šlechtické rody již v 19. století (nejstarší Žofínský prales v r. 1838). Není náhodou, že v počátcích územní ochrany přírody byly chráněny především zachovalé pralesy, které se po celá staletí vyhnuly těžbě dřeva a tlaku zemědělství. Nanejvýš byly využívány k lovu zvěře. Už tehdy si majitelé a lesní správci uvědomovali jejich význam pro příští generace, a to jako posledních útočišť mnoha druhů vzácných rostlin, hub a živočichů, stejně jako míst s vysokou estetickou i vědeckou hodnotou. Naše nejstarší národní parky, Krkonoše a Šumava, byly horská území, kde se i v nejvyšších polohách zemědělsky hospodařilo. Ráz krajiny určovalo z větší části pastevectví a kosení luk kolem řídce roztroušených statků. Hospodaření se tak přizpůsobila i místní flóra a fauna, přičemž moudrost statkářů předávaná z generace na generaci zajišťovala, jak bychom dnes řekli, využívání přírody a krajiny trvale udržitelným způsobem. Po válce ale byli původní obyvatelé vyhnáni a hospodaření v krajině, jaké známe z Alp nebo z Karpat, ustalo.

Později na územích se zarůstajícími a zalesňovanými bývalými sudetskými pastvinami nebo již v minulosti s uměle vysázenými smrčinami pak byly vyhlášeny národní parky. Příroda tedy nebyla ve stavu ideálním pro vyhlášení chráněných území tohoto typu a na většině plochy se navíc lesnicky intenzivně hospodařilo. Důsledkem byla snaha přírodní procesy tlumit nebo snižovat jejich následky. To se projevilo zvláště v lesním hospodaření, které naráželo i na ochranná opatření daná legislativou. Proto těžařské řešení kůrovcových kalamit (ty způsobuje přemnožený brouk lýkožrout smrkový) v přísně chráněných částech národních parků vzbudilo takovou nevoli u odborné i laické veřejnosti. Mimochodem, vlivem oteplování klimatu a nedostatku vody v krajině jsou problémy s kůrovcem také tam, kde "zelení" do lesního hospodaření nemluví - na území vojenských výcvikových prostorů.

Dnešní situaci v českých národních parcích ještě komplikují nároky miliónů (většinou) konzumně zaměřených turistů, megalomanské vize některých investorů a snaha udělat z ochrany přírody v nejcennějších územích státu ryze politické téma.

 

Co na to zákon

Zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.) definuje národní parky následně:

 

(1) Rozsáhlá území s typickým reliéfem a geologickou stavbou a převažujícím výskytem přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů, jedinečná a významná v národním či mezinárodním měřítku z hlediska ekologického, vědeckého, vzdělávacího nebo osvětového, lze vyhlásit za národní parky.
(2) Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování jejich ekologicky stabilních přirozených ekosystémů odpovídajících danému stanovišti a dosažení jejich přirozené biologické rozmanitosti a musí být v souladu s cíli ochrany sledovanými jejich vyhlášením.
(3) Dlouhodobým cílem ochrany národních parků je zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů v jejich přirozené dynamice na převažující ploše území národních parků a zachování nebo postupné zlepšování stavu ekosystémů, jejichž existence je podmíněna činností člověka, významných z hlediska biologické rozmanitosti, na zbývajícím území národních parků.
(4) Posláním národních parků je naplňovat dlouhodobé cíle ochrany národních parků a také umožnit využití území národních parků k trvale udržitelnému rozvoji, ke vzdělávání, výchově, výzkumu a k přírodě šetrnému turistickému využití, a to způsoby, které nejsou v rozporu s dlouhodobými cíli ochrany národního parku.

 

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že v Česku na území národních parků chráníme prioritně přirozené procesy a zachovalou přírodu, přičemž vliv člověka minimalizujeme nebo zcela vylučujeme. Nakonec tedy ti "zelení" jen prosazují dodržování platných zákonů. A to, že se na území národních parků zatím příliš neprosadilo šetrné zemědělské hospodaření jako v Rumunsku, je trochu dáno odlišnou koncepcí ochrany přírody, ale hlavně odlišným historickým vývojem, který vedl v k vykořenění obyvatel z krajiny. Lidé na českém venkově si prakticky odvykli zemědělsky hospodařit, a v národních parcích taktéž. Z odborného i praktického hlediska by však bylo zajímavé zpracovat studii, která by posoudila klady a zápory případného převedení lesní půdy na zemědělskou v mezích historického stavu před odsunem sudetských statkářů. Ono by se pak mohlo i ukázat, že má větší význam pro vodní režim krajiny, pro biodiverzitu a vlastně i pro socioekonomické zájmy místních obyvatel, obnovit původní druhově bohaté louky a pastviny na místech dnešních odumírajících smrkových monokultur. Byla by to, přiznávám, revoluční myšlenka v české ochraně přírody. Ale nebyla by to správnější cesta, než jakou vidíme dnes?

 

Optimismus závěrem

Přes všechna negativa je důležité připomenout, že se v našich národních parcích ukrývají také minimálně dotčené kouty s výjimečným druhovým bohatstvím rostlin a živočichů, a co víc, začaly se k nám vracet druhy značně citlivé - třeba rys ostrovid a vlk obecný. Po mnoha výzkumech a odborných debatách snad budou také lépe nastaveny ochranné podmínky a management při uvažovaném vyhlášení dvou nových národních parků - Křivoklátsko a Jeseníky. Kéž by proti nim nestála účelová lobby.